Demokracie znamenala odstranění samozřejmosti moci. Vzala na vědomí, že
nejdůležitějším politickým problémem je, jak zabránit moci nepočetných,
bohatých nebo mocných, kteří se prohlašují za nadřazené.
Měla v lidech inspirovat pokoru vědomí, že všechno je postaveno na pohyblivých píscích času a místa a že tudíž je rozumnější žít spolu jako rovní, otevřeně a přizpůsobivě, za neustálé výměny názorů a tříbení idejí. A zakotvit princip, že vláda je legitimní jen tehdy, když byla posvěcena aktivním souhlasem zástupců vybraných samotnými ovládanými.
Tak se dají stručně shrnout základní principy demokracie australského politologa Johna Keanea, který teorii a historii demokracie věnuje většinu své akademické i publicistické práce vydané v už asi tuctu publikací (včetně jedné o Václavu Havlovi), jejichž je LIFE AND DEATH OF DEMOCRACY vyvrcholením.
Na téměř tisíci stránkách sleduje vývoj demokratických prvků od Mezopotámie a Řecka přes středověké evropské stavovské sněmy po dnešní státní parlamenty. Vznik a vývoj evropských parlamentů vnímá jako událost zásadního historického významu. Moderní parlamentní demokracii spojuje jednoznačně s duchem středověkého křesťanství, což byl „nový způsob zacházení s politickou mocí založený na dlouhém seznamu praktických principů“, jako právo odporovat tyranii, svolávání koncilů, občanské petice žádající spravedlivé vládnutí, svobodný tisk, nezávislé soudnictví, občanské volby, omezená doba vládnutí, nezávislý tisk.
Za jednu ze stěžejních událostí vývoje demokracie pokládá události okolo popravy Jan Husa: Jednak jeho odvahu podle svého svědomí obvinit církevní moc, že její praktiky protiřečí Písmu a prohlásit koncil, který ho soudí, za nelegitimní. Ale hlavně následnou protestní petici stovky českých šlechticů, která byla šokující novinkou, ale posloužila jako model pozdějšího petičního práva občanů. To později nabralo formu investigativního a kritického žurnalismu a stalo se základem svobody tisku, demonstrací a stávek, čili mimoparlamentních politických práv.
To vše je zakořeněné v Ježíšově sloganu „císařovo císaři, Boží Bohu“ pocházejícím ze starozákonního principu oddělení posvátnosti od všednosti. Určitý stupeň rozdělení a vzájemné kontroly moci existoval už od středověku a zůstával do jisté míry přítomný i v absolutistických režimech, než se vyvinul v plnou parlamentní demokracii. Alespoň formální či předstírané rozdělení zachovávaly dokonce i evropské totalitní režimy 20. století.
Evropa sice demokracii vytvořila, ale také ji několikrát pohřbila, připomíná Keane v dlouhé kapitole „Evropský hřbitov“. Na jedné straně předehnala svět ve fantastických technických vynálezech, zorganizovala masová hnutí, která dokázala zrušit otroctví, zlepšit životní podmínky nejchudších, emancipovat ženy, osvobodit národy z područí druhých. Na druhé straně stejnou energii vložila do revolucí a převratů, které napáchaly víc krutostí a bezpráví než všechny dosavadní absolutismy a autokracie. Francouzská revoluce, komunismus, nacismus s fašismem. Mnohé z nich (francouzská revoluce a komunismus) se i slovem demokracie zaštiťovaly a předstíraly že ji nastolují, vylepšují či zdokonalují (francouzská revoluce tomu zpočátku i věřila). A získaly si nadšenou podporu upřímných demokratů: Painova obrana francouzské revoluce „Práva člověka“ se stala nejprodávanějším bestsellerem své doby a vysloužila mu čestné členství ve francouzském Národním shromáždění.
Varovné poučení z francouzské revoluce však napomohlo vzniku britského konservatismu, postaveného na pokorném přístupu aristokracie k moci a bohatství, upevnění tolerance a svobody jednotlivce, otevření „pohyblivé společnosti“, která podnikavým jedincům usnadnila vzestup společenskými třídami a i těm nejnižším třídám dala organizační práva stávkami vymáhat zlepšení pracovních podmínek.
Výslednými společenskými a ekonomickými reformami upevňujícími demokracii se hemžilo celé britské 19. století, jak parlamentem procházel zákon za zákonem rozšiřující svobody a práva poddaných Jejího Veličenstva: Právo katolíků (a později i židů) kandidovat do parlamentu, volební právo nemajetných a později žen, testy profesionální způsobilosti místo dosavadní urozenosti státních úředníků, tajné volby, zákaz zaměstnávání dětí v dolech, zpřísnění bezpečnosti železnic, povinnost firem zveřejňovat každoročně účetnictví, dostupné zdravotnictví, povinnost obcí řídit vodu a odpad, legalizace odborů a právo stávkovat, povinnost zaměstnavatelů kompenzovat zaměstnance na nebezpečných pracovištích, apod..
Nově získávané svobody jednotlivců po celé Evropě se promítly do ideje svobody národů a principu, že národy by měly právo si samy určovat svůj osud. Vedle občanských práv vznikl pojem národní identity, který „občanům vnukl vědomí smyslu a účelu, sebedůvěru a důstojnost a pocit domoviny“ a měl „demokratický obsah“. Národní identita a státnost dávala občanovi jasnější šance na osobní svobodu.
Ale pak se v nacionalismu zrodil i prvek fanatismu, povyšování svého národa nad jiné a usilování větších národů o vstřebání, pokoření či likvidaci menších. Ten pak ve dvou světových válkách pozabíjel 187 milionů lidí, z nichž v té druhé dvě třetiny byli civilisté. Ta vznikla částečně proto, že po té první evropští intelektuálové ztráceli víru v demokracii a někteří se přikláněli k fašismu, jiní ke komunismu. Mnohým už k probuzení nepomohl ani Churchill, jehož obě války vedly k definici demokracie jako „systému, v němž názory lidu berou vážně zástupci pracující v institucích, které kontrolují vlády a nutí je nevydávat hloupé zákony, systému, který udržuje v rovnováze práva a rozděluje autoritu a v němž se musí brát v úvahu i mnoho jiných lidí a organizací kromě vlády a jejích zaměstnanců“. A že, alespoň v Británii, panuje široké cítění, že „lid má vládnout, nepřetržitě vládnout, a že veřejné mínění vyjádřené všemi ústavními prostředky by mělo utvářet, vést a kontrolovat činy ministrů, kteří jsou jeho služebníky a ne pány.“
A co s dnešní demokracií oslabovanou politickou korektností a mocí vzdalující se občanům?
Zavádět její novou formu zvanou „monitory democracy“, čili demokracii sledovací.
Neustále veřejně hlídat a pranýřovat politiky, odhalovat v nich i v sobě touhu po moci a znemožňovat její zneužívání.
Neustále si připomínat, jak je demokracie křehká, proč ji potřebujeme neustále bránit a co by se mohlo stát, jestli ji bránit přestaneme.
Ověřovat si z dějin, že demokracie pěstuje lidský růst (duchovní i materiální) lépe než jiné systémy.
Střežit jazyk, trvat na jasnosti a srozumitelnosti a vyhýbat se pompéznímu politickému žvanění.
Udržovat si kulturu naděje místo rezignace.
Chránit práva disidentských a excentrických menšin pěstovat a zveřejňovat své ideje.
Nedocházet ke snadným závěrům a nechávat argumenty otevřené.
Vědět, že nečinností a lhostejností předáváme moc jiným, kteří nebudou hájit naše zájmy.
Nedůvěřovat žádnému povídání o absolutních pravdách, historických nezbytnostech a jediných možných volbách.
Udržovat si pokoru k dějinám, přírodě a transcendentnu a vědomí svých vlastních omezení a nedostatků, ale nepokořovat se před vládnoucími a odhalovat v nich i v sobě veškeré choutky po moci nad druhými.
Netoužit po jistotě, nýbrž užívat si neustálých změn a pohybu událostí. Libovat si v různorodosti a vítat kritiku.
Nečekat od demokracie dokonalý pořádek a ponechávat jí svobodu chybovat.
Udržovat v paměti minulost a na ni navazovat přítomnost a budoucnost, ale s vědomím, že každá fáze a forma demokracie je zakotvená ve své době a lokalitě a nedá se stejně opakovat.
Pěstovat demokracii jako nikdy nekončící cvičení v pokořování arogantních.
Měla v lidech inspirovat pokoru vědomí, že všechno je postaveno na pohyblivých píscích času a místa a že tudíž je rozumnější žít spolu jako rovní, otevřeně a přizpůsobivě, za neustálé výměny názorů a tříbení idejí. A zakotvit princip, že vláda je legitimní jen tehdy, když byla posvěcena aktivním souhlasem zástupců vybraných samotnými ovládanými.
Tak se dají stručně shrnout základní principy demokracie australského politologa Johna Keanea, který teorii a historii demokracie věnuje většinu své akademické i publicistické práce vydané v už asi tuctu publikací (včetně jedné o Václavu Havlovi), jejichž je LIFE AND DEATH OF DEMOCRACY vyvrcholením.
Na téměř tisíci stránkách sleduje vývoj demokratických prvků od Mezopotámie a Řecka přes středověké evropské stavovské sněmy po dnešní státní parlamenty. Vznik a vývoj evropských parlamentů vnímá jako událost zásadního historického významu. Moderní parlamentní demokracii spojuje jednoznačně s duchem středověkého křesťanství, což byl „nový způsob zacházení s politickou mocí založený na dlouhém seznamu praktických principů“, jako právo odporovat tyranii, svolávání koncilů, občanské petice žádající spravedlivé vládnutí, svobodný tisk, nezávislé soudnictví, občanské volby, omezená doba vládnutí, nezávislý tisk.
Za jednu ze stěžejních událostí vývoje demokracie pokládá události okolo popravy Jan Husa: Jednak jeho odvahu podle svého svědomí obvinit církevní moc, že její praktiky protiřečí Písmu a prohlásit koncil, který ho soudí, za nelegitimní. Ale hlavně následnou protestní petici stovky českých šlechticů, která byla šokující novinkou, ale posloužila jako model pozdějšího petičního práva občanů. To později nabralo formu investigativního a kritického žurnalismu a stalo se základem svobody tisku, demonstrací a stávek, čili mimoparlamentních politických práv.
To vše je zakořeněné v Ježíšově sloganu „císařovo císaři, Boží Bohu“ pocházejícím ze starozákonního principu oddělení posvátnosti od všednosti. Určitý stupeň rozdělení a vzájemné kontroly moci existoval už od středověku a zůstával do jisté míry přítomný i v absolutistických režimech, než se vyvinul v plnou parlamentní demokracii. Alespoň formální či předstírané rozdělení zachovávaly dokonce i evropské totalitní režimy 20. století.
Evropa sice demokracii vytvořila, ale také ji několikrát pohřbila, připomíná Keane v dlouhé kapitole „Evropský hřbitov“. Na jedné straně předehnala svět ve fantastických technických vynálezech, zorganizovala masová hnutí, která dokázala zrušit otroctví, zlepšit životní podmínky nejchudších, emancipovat ženy, osvobodit národy z područí druhých. Na druhé straně stejnou energii vložila do revolucí a převratů, které napáchaly víc krutostí a bezpráví než všechny dosavadní absolutismy a autokracie. Francouzská revoluce, komunismus, nacismus s fašismem. Mnohé z nich (francouzská revoluce a komunismus) se i slovem demokracie zaštiťovaly a předstíraly že ji nastolují, vylepšují či zdokonalují (francouzská revoluce tomu zpočátku i věřila). A získaly si nadšenou podporu upřímných demokratů: Painova obrana francouzské revoluce „Práva člověka“ se stala nejprodávanějším bestsellerem své doby a vysloužila mu čestné členství ve francouzském Národním shromáždění.
Varovné poučení z francouzské revoluce však napomohlo vzniku britského konservatismu, postaveného na pokorném přístupu aristokracie k moci a bohatství, upevnění tolerance a svobody jednotlivce, otevření „pohyblivé společnosti“, která podnikavým jedincům usnadnila vzestup společenskými třídami a i těm nejnižším třídám dala organizační práva stávkami vymáhat zlepšení pracovních podmínek.
Výslednými společenskými a ekonomickými reformami upevňujícími demokracii se hemžilo celé britské 19. století, jak parlamentem procházel zákon za zákonem rozšiřující svobody a práva poddaných Jejího Veličenstva: Právo katolíků (a později i židů) kandidovat do parlamentu, volební právo nemajetných a později žen, testy profesionální způsobilosti místo dosavadní urozenosti státních úředníků, tajné volby, zákaz zaměstnávání dětí v dolech, zpřísnění bezpečnosti železnic, povinnost firem zveřejňovat každoročně účetnictví, dostupné zdravotnictví, povinnost obcí řídit vodu a odpad, legalizace odborů a právo stávkovat, povinnost zaměstnavatelů kompenzovat zaměstnance na nebezpečných pracovištích, apod..
Nově získávané svobody jednotlivců po celé Evropě se promítly do ideje svobody národů a principu, že národy by měly právo si samy určovat svůj osud. Vedle občanských práv vznikl pojem národní identity, který „občanům vnukl vědomí smyslu a účelu, sebedůvěru a důstojnost a pocit domoviny“ a měl „demokratický obsah“. Národní identita a státnost dávala občanovi jasnější šance na osobní svobodu.
Ale pak se v nacionalismu zrodil i prvek fanatismu, povyšování svého národa nad jiné a usilování větších národů o vstřebání, pokoření či likvidaci menších. Ten pak ve dvou světových válkách pozabíjel 187 milionů lidí, z nichž v té druhé dvě třetiny byli civilisté. Ta vznikla částečně proto, že po té první evropští intelektuálové ztráceli víru v demokracii a někteří se přikláněli k fašismu, jiní ke komunismu. Mnohým už k probuzení nepomohl ani Churchill, jehož obě války vedly k definici demokracie jako „systému, v němž názory lidu berou vážně zástupci pracující v institucích, které kontrolují vlády a nutí je nevydávat hloupé zákony, systému, který udržuje v rovnováze práva a rozděluje autoritu a v němž se musí brát v úvahu i mnoho jiných lidí a organizací kromě vlády a jejích zaměstnanců“. A že, alespoň v Británii, panuje široké cítění, že „lid má vládnout, nepřetržitě vládnout, a že veřejné mínění vyjádřené všemi ústavními prostředky by mělo utvářet, vést a kontrolovat činy ministrů, kteří jsou jeho služebníky a ne pány.“
A co s dnešní demokracií oslabovanou politickou korektností a mocí vzdalující se občanům?
Zavádět její novou formu zvanou „monitory democracy“, čili demokracii sledovací.
Neustále veřejně hlídat a pranýřovat politiky, odhalovat v nich i v sobě touhu po moci a znemožňovat její zneužívání.
Neustále si připomínat, jak je demokracie křehká, proč ji potřebujeme neustále bránit a co by se mohlo stát, jestli ji bránit přestaneme.
Ověřovat si z dějin, že demokracie pěstuje lidský růst (duchovní i materiální) lépe než jiné systémy.
Střežit jazyk, trvat na jasnosti a srozumitelnosti a vyhýbat se pompéznímu politickému žvanění.
Udržovat si kulturu naděje místo rezignace.
Chránit práva disidentských a excentrických menšin pěstovat a zveřejňovat své ideje.
Nedocházet ke snadným závěrům a nechávat argumenty otevřené.
Vědět, že nečinností a lhostejností předáváme moc jiným, kteří nebudou hájit naše zájmy.
Nedůvěřovat žádnému povídání o absolutních pravdách, historických nezbytnostech a jediných možných volbách.
Udržovat si pokoru k dějinám, přírodě a transcendentnu a vědomí svých vlastních omezení a nedostatků, ale nepokořovat se před vládnoucími a odhalovat v nich i v sobě veškeré choutky po moci nad druhými.
Netoužit po jistotě, nýbrž užívat si neustálých změn a pohybu událostí. Libovat si v různorodosti a vítat kritiku.
Nečekat od demokracie dokonalý pořádek a ponechávat jí svobodu chybovat.
Udržovat v paměti minulost a na ni navazovat přítomnost a budoucnost, ale s vědomím, že každá fáze a forma demokracie je zakotvená ve své době a lokalitě a nedá se stejně opakovat.
Pěstovat demokracii jako nikdy nekončící cvičení v pokořování arogantních.
